Tento týden jsem četl zajímavý příspěvek na blogu Paula Orselliho zabývajícím se vychytávkami a zajímavými nápady, jak ozvláštnit a vylepšit muzejní expozice Exhibitricks .
Popisoval své zážitky z workshopu pro muzejníky a autory výstav „Analýza exponátů a jejich příběhy“.
Každý účastník dostal dvě fotky toho samého objektu umístěného na podložce a každý měl rozhodnout, kde na škále „imitace - originál“ je exponát a kde se nachází na škále „přispívá k lepšímu zaujetí návštěvníků nebo nepřispívá“.
Tyto dvě osy vytvářeli 3D matici a každý účastník měl vystoupit před ostatními a představit předmět a vysvětlit, kam zařadil daný exponát (imitace – originál, podporuje – nepodporuje zaujetí návštěvníků). Na tuto pozici v rámci se měl s obrázkem sám postavit.
Publikum mohlo jeho názor komentovat a mohli jeho názor na pozici v matici změnit a účastníka v systému posunout.
Autora blogu zaujalo, že na začátku samotní účastníci umísťovali „sebe se svými exponáty“ zejména do kvadrantu padělek a nepřispívá k zaujetí návštěvníků a po probíhající diskusi byli postupně posouváni. Na ose „padělek – originál se rozmísťovali rovnoměrně, ale byli přesouváni mnohem více směrem k „přispívá k zaujetí návštěvníků“.
Že muzea a muzejníci přehánějí, až fetišizují předměty a jejich autenticitu, zatímco obětují zážitek návštěvníků.
Jak můžeme sami podle vlastních zkušeností vidět, tato tendence převažuje i v našich muzeích.
Čím se od muzejníků lišíme my, lidé zabývající se rozvojem venkovské turistiky a podpory místního dědictví a paměti?
I my, když vyrábíme své produkty – tradiční výrobky, propagační letáky, naučné stezky, taky velmi zřídka zvažujeme situaci z opačného hlediska, neřešíme to, co zajímá návštěvníky, jak to vidí oni. Máme potřebu předat jim vše důležité a významné a prezentujeme to tak, jak to vidíme my.
Autor blogu Paul Orselli když opouštěl Baltimore, kde se workshop (http://is-it-real-who-cares.tumblr.com/) konal, byl plný pocitů týkajících se významu sbírkových předmětů v muzeu pro návštěvníky, ale pouze, když jsou propojeny se silným příběhem a kontextem. Ne jako hodnota sama o sobě.
Je pravda, že ze zákona muzea slouží společnosti jako ti, co se starají o sbírkové předměty – tedy originály. Nicméně mnoho muzeí příležitostně vystavuje repliky, modely, sádrové odlitky či jiné nezaevidované sbírkové předměty. Protože oboje autentické i neautentické předměty mohou návštěvníkům přispět k cílenému a zamýšlenému zážitku.
Toto je ohromná zkušenost a významná informace pro nás, kteří se zabýváme venkovskými muzei, které nemohou oplývat vzácnými exponáty.
A ze zprostředkované zkušenosti z baltimorského workshopu je nadmíru jasné, že se nemusíme bát vytvářet expozice bez velkých vzácností, pokud chceme a jsme schopni je doplnit příběhem a interpretovat dědictví a příběh v kontextu.
Není sporu o tom, že pro muzejní profesionály a odborníky na danou problematiku je rozdíl mezi originálem a imitací jasný a zásadní. Ale pro návštěvníky a jejich zážitek z interpretace dědictví a paměti není tato hranice tak zřetelná a hlavně důležitá.
Tyto zážitky prý ovlivňuje mnoho faktorů a každý případ je velmi individuální. Výsledkem workshopu byl seznam otázek, které by Vám mohly v rozhodování, jak postupovat pomoci.
Zde jsem se pokusil některé tyto otázky přiblížit: