Tak jako série fotek promítaná v dřevěné krabičce s otvory i místní dědictví může být představeno z různých perspektiv.

Přístup na teritorium brání každý organismus, ale proč to musí dělat čeští úředníci?

22. 7. 2014

Je vcelku známé, že mikroorganismy, zvířata i rostliny brání novým příchozím, aby získávali obživu na jejich teritoriích.

Je přirozené a logické, že stávající firmy se snaží různými překážkami a bariérami ztížit vstup na trh nové konkurenci.

Ale nerozumím tomu, proč je to v Čechách dovolené úředníkům?
Proč u nás neplatí přístup, který je běžný v anglosaském světě, že se podmínky diferencují podle toho, jakou máte velikost produkce.

Pokud jste místní výrobce, prodáváte v okruhu, kde se všichni znají, nemusíte splňovat tytéž podmínky, jako když dodáváte produkty do obchodního řetězce, nebo dokonce exportujete do oblastí s jinou kulturou a mravy (košer strava, bezlepková dieta).

Nedávno mi můj kolega podnikatel přeposlal odkaz na článek jedné mladé ženy, která vyrábí prý výborné marmelády (známí si je pochvalují) a napadlo ji, se tím začít živit.

http://m.idnes.cz/blog/clanek.416894.idn

Dále popisovala již známý koloběh událostí, co všechno ji úředníci nadiktovali, že musí vybudovat, jaká razítka a povolení musí získat. Což ji pochopitelně totálně odradilo.

V následné diskusi na zmíněném blogu se střídaly nářky a „nadávání na poměry“ s radami jak „po švejkovsku“ tato nařízení obejít.

Například v Rakousku se liší hygienické, pracovní, ale i daňové podmínky, pro lokální palírny s malým objemem produkce – pěstitel přiveze pár pytlů jablek do palírny a oni mu to pro jeho vlastní spotřebu vypálí. O nás daňově i jinak musí každý splňovat totéž co velký producent. Proč?

V Itálii soukromý zemědělec, když se zapojí do agroturistiky, přímo do živnostenského listu mu zapíší, kolik lidí může v restauraci obsloužit (což policie pravidelně kontroluje), kolik hodin může věnovat chovu krav a kolik výrobě masných produktů. Tito malí živnostníci jsou výrazně daňově zvýhodněni. Pokud poměr, či objem poruší (zvýší produkci), jsou tvrdě potrestáni.

Proč nejde něco takového zavést u nás?

Chceš začít drobně podnikat? Zkusit si to v malém a pak se rozhodnout, zda se transformuješ do podnikatele nebo zůstaneš po celý život osobou samostatně výdělečně činnou – samo-podnikatelem (self-entrepreneur) s nulou zaměstnanců.

Vždyť je ohromný rozdíl, když vyrábíme cokoliv, co prodáváme napřímo (nedodáváme to do obchodního řetězce). Prodáváme v obchůdku ve vlastním domě, ze dvora, či osobně na trzích, kdy se zákazník může přímo se mnou seznámit, zda jsem prase, či čistotný (většinou se lidé znají ž od školy a ví, který spoluobčan je „flink“ a „šizuňk“). Pak je na nás obou, jestli mi soused zákazník věří, že to vařím, či vyrábím doma ve stejné kvalitě, jako bych to dělal pro sebe, či své blízké.

To samé bych navrhoval zavést pro řemeslníky, pokud zaměstnávají jen sebe. Proč vyučený, či proškolený člověk s praxí, musí mít všechny bezpečnostní opatření jako firma? Všechna odsávání, bezpečnostní kryty, přestávky na odpočinek? Dospělí člověk není hlupák a sám musí vědět, že pokud nepoužije ochranné brýle a rukavice, tak může přijít k úrazu, či když bude dýchat při lakování bez ochranných pomůcek rozpouštědla, tak si může poleptat sliznici. On ví, jak se pracuje s jeho zařízením a je na něm, jestli strčí prsty do nezakrytované okružní pily.

Vše by se samozřejmě změnilo, kdyby chtěl takový samo-podnikatel zaměstnávat cizí osoby. Tam nastupují práva a ochrana zaměstnanců.

Ale proč nás mají levicoví politici a arogantní úředníci chránit před sebou samými?

Je otázka diskuse, zda tyto měkčí podmínky by mohly platit i pro zaměstnávání rodinných příslušníků, ti taky mohou manžela (tatínka), či manželku (maminku) odmítnout (poslat do pr…), že za takových podmínek dělat nebudou.
Pro začínající podnikatele jsou nejtěžší právě ty vstupní investice, proč by paní, co chce dělat marmeládu v kuchyni, nemohla? A kdo to přímo od ní koupí, asi ví, co riskuje – zná ji. Stejně jako to psala ta čtenářka v diskusi, že to funguje v Anglii.

A když to paní s marmeládou půjde a bude se chtít rozvíjet – nakoupit stroje, větší provozovnu, najmout lidi, tak pak ať už je to podle představ českých úředníků.

Ona už bude vědět, do čeho jde, bude mít vytvořenou stálou klientelu, ví, že poptávka převyšuje její možnosti nabídky. Díky tomu, bude mít i úspěšnou historii, takže jí na rozvoj půjčí jak soukromí investoři, tak banky.
A naopak, když to bude chtít dělat celý život sama, proč ne? Nikoho neohrožuje, ani neotravuje, jen maximálně sebe.

Když z jejího výrobku budu mít zdravotní potíže, budu se soudit s ní a ne s nějakým zprostředkovatelem, který se bude vymlouvat na výrobce z Polska, či Asie. Navíc ona by si zničila pověst a zkrachovala, takže si dá mnohem větší pozor, než obchodní řetězec, který jen oznámí v rádiu, že nekvalitní výrobek stahuje z oběhu a „jede se dál“.

Tomu bych říkal podpora podnikání, která jde přímo na dřeň těm, co chtějí vzít život do vlastních rukou. Nejsou to daňové úlevy pro akcionáře a velké firmy, jejichž majitelé se dohodnout s každou politickou reprezentací o podmínkách výhodných pro sebe.

Co vy na to, myslím, že hranice mezi tímto typem OSVČ a podnikateli je jednoduchá, snadno vysvětlitelná a obhajitelná a změny zákonů by nebyly velké a daly by se připravit bez velkého aparátu právníků a úředníků.

Pro pokračování se musíte přihlásit

Vyhledávání

Přihlášení čtenáře

E-mail:
Heslo:

Radek Novotný
a DigitalStoryTelling

Radek Novotný je podnikatel, konzultant, vědec a školitel. Již 10 let pomáhá obcím a neziskovým organizacím i soukromým osobám prezentovat místní dědictví formou digitálních příběhů a videí na multimediálních zařízeních.

Radek Novotný
novotny@digitalstorytelling.cz

Kategorie blogu